Václav Vokolek
Velké věci v krajině
věnováno M. Š.
K ránu jen smír. Dodýchání.
Těžké spaní v proleženém ukrutenství rána.
Převalování
z boku na bok, z rány do rána.
Brána snu se nečekaně rozplývá
a vyplašené podoby přízraků mizí
v mělkém vání,
do bezvýhradného přitakání.
Mrzne. Z temnot se drolí nečekaný sníh.
Ledy pukají až kdesi v zámořích,
v bolestivých záděrách příběhů,
v trapných otiscích prstů
a v nevyhojených stínech podob.
V těch dnech vše padá z ruky
a všechny doteky se hrotí proti
nebesům.
Kameny prahu potí
sny a odnaproti,
zpod zatlučených vrat,
se rozlévá potopa.
Musí tedy vstát
a zapálit čtyři svíce.
V symbolice
ohně se vyznal. Jednu svíčku postavil do okna, ta měla vítat nevítané poutníky, druhá planula v uzamčené skříni plné nenapsaných básní, třetí osvěcovala hluboký, kdysi vinný sklep a čtvrtou vložil do provrtané dlaně. K ránu jen smír, to věděl. A svíce v pokoji dohořely, i ta v okně, i ta ve skříni, i ta v hlubinách sklepa, i ta v dlani.
K ránu jen smír. Dodýchání.
Těžké spaní v proleženém ukrutenství rána.
Převalování
z boku na bok, z rány do rána.
Brána snu se nečekaně rozplývá
a vyplašené podoby přízraků mizí
v mělkém vání,
do bezvýhradného přitakání.
Mrzne. Z temnot se drolí nečekaný sníh.
Ledy pukají až kdesi v zámořích,
v bolestivých záděrách příběhů,
v trapných otiscích prstů
a v nevyhojených stínech podob.
V těch dnech vše padá z ruky
a všechny doteky se hrotí proti
nebesům.
Kameny prahu potí
sny a odnaproti,
zpod zatlučených vrat,
se rozlévá potopa.
Musí tedy vstát
a zapálit čtyři svíce.
V symbolice
ohně se vyznal. Jednu svíčku postavil do okna, ta měla vítat nevítané poutníky, druhá planula v uzamčené skříni plné nenapsaných básní, třetí osvěcovala hluboký, kdysi vinný sklep a čtvrtou vložil do provrtané dlaně. K ránu jen smír, to věděl. A svíce v pokoji dohořely, i ta v okně, i ta ve skříni, i ta v hlubinách sklepa, i ta v dlani.
Příštího poledne,
bylo olověné, těžké a neprostupné,
se zadávil ostrou kůstkou
příliš propečeného páva.
Nebylo nikoho, kdo by ho pochoval,
kdo by na něj vzpomínal.
A tak zvolna tál
do příliš vzdálených
odlesků.
Poslední zpráva
zněla:
Křídla jsou jen ta
od anděla…
bylo olověné, těžké a neprostupné,
se zadávil ostrou kůstkou
příliš propečeného páva.
Nebylo nikoho, kdo by ho pochoval,
kdo by na něj vzpomínal.
A tak zvolna tál
do příliš vzdálených
odlesků.
Poslední zpráva
zněla:
Křídla jsou jen ta
od anděla…
