Tento portál dokumentuje nejrůznější „malé věci v krajině“.
Pro radost, pro inspiraci, k obnově naší zanedbané kulturní krajiny. Přidat další může každý.

1. května 2014

MÁJ



























1

Byl pozdnj wečer – prwnj mág –
Wečernj mág – byl lásky čas.
Hrdliččin zwal ku lásce hlas,
Kde borowý zawáněl hág.
O lásce šeptal tichý mech;
Kwětaucj strom lhal lásky žel,
Swau lásku slawjk růži pěl,
Růžinu gewil wonný wzdech.
Gezero hladké w křowjch stinných
Zwučelo temně tagný bol,
Břeh ge obgjmal kol a kol;
A slunce gasná swětů giných
Blaudila blankytnými pásky,
Planaucj tam co slzy lásky.

I swěty gich w oblohu skwaucj
Co we chrám wěčné lásky wzešly;
Až se – milostj k sobě wraucj
Změniwše se w giskry hasnaucj –
Blaudjcj co milenci sešly.
Auplné lůny krásná twář –
Tak bledě gasná, gasně bledá,
Gak milence milenka hledá –
We růžowau wzplanula zář;
Na wodách obrazy swé zřela
A sama k sobě láskau mřela.
Dál blyštil bledý dworů stjn,
Genž k sobě šly wzdy bljž a bljž,
Jak w obgetj by njž a njž
Se winuly w saumraku kljn,
Až posléz šerem w gedno splynau.
S nimi se stromy k stromům winau. –
Neyzáze stjnj šero hor,
Tam břjza k boru, k břjze bor
Se klonj. Wlna za wlnau
Potokem spěchá. Wře plnau –
W čas lásky – láskau každý twor.

Za růžowého wečera
Pod dubem sličná děwa sedj,
Se skály w břehu gezera
Daleko přes gezero hledj.
To se gj modro k nohaum wine,
Dále zeleně zakwjtá,
Wzdy zeleněgi proswjtá,
Až w dálce w bledé gasno splyne.
Po šjrošjré hladině
Umdlelý djwka zrak upjrá;
Po šjrošjré hladině
Nic mimo promyk hwězd nezjrá;
Djwčina krásná, angel padlý,
Co Amaranth na garo swadlý,
W ubledlých ljcjch krásy spěgj.
Hodina genž gj wšecko wzala,
Ta w usta, zraky, čelo gegj
Půwabný žal i smutek psala. –

Tak zašel dnes dwacatý den,
W kragjnu tichau kráčj sen.
Poslednj požár kwapně hasne,
I nebe, genž se růžogasné
Nad modrými horami mjhá.
„On negde – giž se newrátj! –
Swedenau žel tu zachwátj!“
Hluboký wzdech gj ňádra zdwjhá,
Bolestný srdcem bige cit,
A u tagemné wod stonánj
Mjsj se djwky pláč a lkánj.
W slzjch se zhljžj hwězdný swit,
Genž po ljcjch co giskry plynau.
Wřelé ty giskry twáře chladné
Co padagjcj hwězdy hynau;
Kam zapadnau, tam kwět uwadne.

Wiz, mihla se u skály krage;
Daleko přes nj nahnuté
Wětýrek bjlým šatem wlage.
Oko má w dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utjrá,
Rukau si zraky zastjrá
Upjragjc ge w dálné krage,
Kde gezero se w hory klonj,
Po wlnách giskra giskru honj,
Po wodě hwězda s hwězdau hrage.

Gak holaubátko sněhobjlé
Pod černým mračnem přelétá,
Ljlie wodnj zakwétá
Nad temné modro; tak se čjle –
Kde gezero se w hory njžj –
Po temných wlnách cosi bljžj,
Rychle se bljžj. Malá chwjle,
A giž co čápa wážný let,
Ne giž holaubě či ljlie kwět,
Bjlá se plachta wětrem haupá.
Štjhlé se weslo w modru kaupá,
A dlauhé pruhy kolem twořj.
Těm zlaté růže, genž při daubj
Tam na horách po nebi hořj,
Růžowým zlatem čela braubj.
„Rychlý to člůnek! bljž a bljže!
To on, to on! Ty péra, kwjtj,
Klobauk, oko, genž pod njm swjtj,
Ten plášť!“ Giž člůn pod skalau wjže.

Wzhůru po skále lehký krok
Uzaunkau stezkau plawce wede.
Djwce se zardj twáře bledé
Za dub ge skryta. – Wstřjc mu běžj,
Zaplesá – běžj – dlauhý skok –
Giž plawci, giž na prsau ležj –
„Ha! Běda mi!“ Wtom lůny zář
Gj známau oswjtila twář;
Hrůzau se krew gj w žilách stawj.
„Kde Wilém můg?“

„Wiz,“ plawec k nj
Tichými slowy šepce prawj:
„Tam při gezeru wjžka čnj
Nad stromů noc; gegj bjlý stjn
Hlubokoť stopen w gezera kljn;
Wšak hlauběgi geště u wodu wryt
Ge z mala okénka lampy swit;
Tam Wilém myšlenkau se bawj,
Že přjštj den geg žitj zbawj.
On hanu swau, on twogj winu
Se dozwěděl; on swůdce twého
Wraždě zawraždil otce swého.
Msta w patách kráčj geho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
Až twáře, genž co růže kwětau,
Zbledlé nad kolem obdržj stán,
Až štjhlé audy w kolo wpletau.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu geho, za winu swau,
Měj hanu swěta, měg kletbu mau!“

Obrátj se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
Při skále člůn swůg najde.
Ten rychle letj, co čápa let,
Menšj a menšj, až co ljlie kwět
Mezi horami po wodě zagde.

Tiché gsau wlny, temný wod kljn,
Wše lazurným se pláštěm krylo;
Nad wodau se bjlých skwj šatů stjn,
A kragina kolem šepce: „Jarmilo!“
W hlubinách wody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

Ge pozdnj wečer prwnj mág –
Wečernj mág – ge lásky čas.
Zwe k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

2

Klesla hwězda s nebes wýše,
Mrtwá hwězda sinný swit;
Padá w neskončené řjše
Padá wěčně w wěčný byt.
Gegj pláč znj z hrobu wšeho,
Strašný gekot, hrůzný kwjl.
„Kdy dopadne konce swého?“
Nikdy – nikde – žádný cjl.
Kol bjlé wěže wětry hragj,
Při njž si wlnky šepotagj.
Na bjlé zdě střjbrnau zář
Rozlila bledá lůny twář;
Wšak hluboko u wěži ge temno pauhé;
Neb gasna měsjce swětlá moc
Uzaunkým oknem u sklepenj dlauhé
Proletšj se změnj w pološerau noc.
Slaup slaupu kolem rameno si podáwá
Temnotau nočnj. Z wenku wětru wánj
Přelétá zwražděných wězňů co lkánj,
Wlasami wězně pohráwá.
Ten na kamenný složen stůl
Hlawu o ruce opjrá;
Polau sedě a kleče půl
W hlaub myšlenek se zabjrá.
Po měsjce twáři gak mračna gdau,
Zahalil wězeň w ně duši swau;
Myšlenka myšlenkau umjrá.

„Hluboká noc! ty rauškau swau
Teď přikrýwáš dědinu mau,
A ona truchlj pro mě! –
Že truchlj? – pro mě? pauhý sen!
Ta dáwno newj o mně.
Sotwaže zjtra gasný den
Nad gegj lesy wstane,
Gá hanebně gsem odprawen,
A ona – gak w můg prwnj den –
Wesele, gasně wzplane.“

Umlknul; po sklepenj gen,
Genž nad slaupy se zdwjhá,
Dál, dál se hlas rozljhá;
Až – gakby hrůzau přimrazen –
Na konci sjně dlauhé
Usne w temnotě pauhé.

Hluboké ticho té temnosti
Zpět wábj časy pominulé,
A wězeň we swých snách dny mladosti
Zas žige dáwno uplynulé.
To wzpomněnj mladistwých let
Mladistwé sny wábilo zpět;
A wězně oko slzy lilo,
Srdce se w citech potopilo; –
Marná to tauha w zašlý swět.

Kde za gezerem hora horu
W západnj stjhá krage,
Tam – zdá se mu – si w temném boru
Posledně dnes co djtko hraje.
Od swého otce w swět wyhnán,
W laupežnickém tam roste sboru.
Pozděgi wůdcem spolku zwán,
Dowede činy neslýchané,
Wšude gest gméno geho znané,
Každémuť: „Strašný lesů pán!“
Až poslez láska k růži swadlé
Neyweyš roznjtj pomstu geho,
A poznaw swůdce djwky padlé
Zawraždj otce neznaného.
Protož gest u wězenj dán;
A kolem má být odprawen
Giž zjtra strašný lesů pán,
Gak prwnj z hor wywstane den.

Teď na kamenný složen stůl
Hlawu o ruce opjrá,
Polau sedě a kleče půl
W hlaub myšlenek se zabjrá;
Po měsjce twáři gak mračna gdau,
Zahalil wězeň w ně duši swau,
Myšlenka myšlenkau umjrá.

„Sok – otec můg! wrah – geho syn,
On swůdce djwky mogj! –
Neznámý mně. – Strašný můg čin
Pronesl pomstu dwogj.
Proč rukau geho wywržen
Stal gsem se hrůzau lesů?
Čj winu přjštj pomstj den?
Čj winau kletbu nesu?
Ne winau swau! – W žiwota sen
Byl gsem gá snad gen wywáben,
Bych ztrestal geho winu?
A gestliže gsem wůli swau
Negednal tak, proč smrtj zlau
Časně i wěčně hynu? –
Časně i wěčně? – wěčně – čas –“
Hrůzau umjrá wězně hlas
Obražený od temných stěn;
Hluboké noci němý stjn
Daleké kobky zagme kljn,
A paměť wězně nowý sen.

„Ach – ona, ona! Angel můg!
Proč klesla dřjw, než gsem gi znal?
Proč otec můg? – Proč swůdce twůg?
Má kletba –“ Léč hluboký žal
Umořj slowa. Kwapně wstal;
Nocj řinčj řetězů hřmot,
A z mala okna wězně zrak
Zalétá wen za hluky wod. –
Auplný měsjc přikryl mrak,
Než nade temný hornj stjn
Wycházj hwězdy w noci kljn;
I po gezeru hwězdný swit,
Co ztracené swětlo se mjhá.
Zrak wězně tyto giskry stjhá,
A w srdce bolný wodj cit.
„Gak krásnáť noc! Gak krásný swět!
Gak swětlo – stjn se střjdá!
Ach – zjtra giž můg mrtwý hled
Nic wjce neuhljdá!
A gako wenku šedý mrak
Dál – dál se rozestjrá:
Tak – “ Sklesl wězeň, sklesl zrak,
Řetězů řinčj hřmot, a pak
U tichu wše umjrá.

Giž od hor k horám mraku stjn –
Ohromna ptáka peruť dlauhá –
Daleké noci přikryl kljn,
A šjrau dálkau tma ge pauhá.
Slyš! za horami sladký hlas
Pronikl nocj temnau,
Lesnj to trauba w nočnj čas
Uwádj hudbu gemnau.
Wše uspal tento sladký zwuk,
I nočnj dálka dřjmá.
Wězeň zapomněl wlastnjch muk,
Tak hudba ucho gjmá.
„Gak milý žiwot sladký hlas
W kraginu nočnj wdechne;
Než zjtřegšj – ach – mine čas,
Tu ucho mé ach nikdy zas
Těch zwuků nedoslechne!“
Zpět sklesne wězeň – řetěz hluk
Kobkau se rozestjrá; – –
Hluboké ticho. – W hlaubi muk
Se opět srdce swjrá,
A dálné trauby sladký zwuk
Co gemný pláč umjrá. – – –
„Budaucj čas?! – Zjtřegšj den?! –
Co přes něg dál, pauhý to sen,
Či spanj ge bez sněnj,
Snad spanj ge i žiwot ten,
Jenž žigi teď; a přjštj den
Gen w giný sen ge změnj?
Či po čem tady taužil gsem,
A co neměla šjrá zem,
Zjtřegšj den mi zgewj?
Kdo wj? – Ach žádný newj.“ –

A opět mlčj. Tichá noc
Kol kolem wše přikrýwá.
Zhasla měsjce swětlá moc,
I hwězdný swit, a kol a kol
Je pauhé temno, šjrý dol
Co hrob daleký zjwá.
Umlkl wjtr, wody hluk,
Usnul i ljbý trauby zwuk,
A u wězenj sjni dlauhé
Ge mrtwé ticho, temno pauhé.
„Hluboká noc – temná ge noc! –
Temněgšj mně nastáwá – – –
Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc
Myšlenku překonáwá.

Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
Kapka za kapkau splyne,
A gegich pádu dutý hlas
Dalekau kobkau rozložen,
Gako by nočnj měřil čas,
Znj – hyne – znj a hyne –
Znj – hyne – znj a hyne zas.

„Gak dlauhá noc – gak dlauhá noc –
Wšak delšj mně nastáwá. – – –
Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc
Myšlenku překonáwá. –
Hluboké ticho. – Kapky hlas
Swým pádem opět měřj čas.

„Temněgšj noc! – – – Zde w nočnj kljn
Ba lůny zář, ba hwězdný kmit
Se wlaudj – – tam – gen pustý stjn,
Tam žádný – žádný – žádný swit,
Pauhá gen tma přebýwá.
Tam wšecko gedno, žádný djl –
Wše bez konce – tam nenj chwjl,
Nemine noc, newstane den,
Tam času neubýwá. –
Tam žádný – žádný – žádný cjl –
Bez konce dál – bez konce gen
Se na mne wěčnost djwá.
Tam prázdno pauhé – nade mnau,
A kolem mne i pode mnau
Pauhé tam prázdno zjwá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
Bez konce mjsto – noc – i čas – – –
To smrtelný ge mysle sen,
Toť, co se ‚nic‘ nazýwá.
A než se přjštj skončj den,
W to pusté nic gsem uweden. – – –“
Wězeň i hlas omdljwá.

A lehaunce si wlnky hragj
Gezernj dálkau pode wěžj,
S nimi si wlnky šepotagj,
Wězně uspáwati se zdagj,
Genž w hlubokých mrákotách ležj.

Strážného wzbudil strašný hřmot,
Gegž řetězů činj padánj;
Se swětlem wstaupil. – Lehký chod
Newzbudil wězně z strašných zdánj.
Od slaupu k slaupu lampy swit
Dlauhau zalétá sjnj,
Wzdy bledšj – bledšj gegj kmit,
Až wzadu zmizj gegj moc,
A pustopustá temná noc
Ostatnj djl zastjnj.
Leč nepohnutý wězně zrak –
Gak by geg geště halil mrak –
Zdá se, že nic nezjrá;
Ač strážce lampy rudá zář
Ubledlau mu polila twář,
A tma giž prchla čjrá.
On za kamenný složen stůl
Hlawu o ruce opjrá,
Polau sedě a kleče půl
Znowu w mdlobách umjrá;
A gewj hlasu šepot mdlý,
Že trapnýť geho sen i zlý.

„Duch můg – duch můg – a duše má!“
Tak slowa mu gednotliwá
Ze sewřených ust plynau.
Než wšak dostihne ucho hlas,
Tu slowa strašná ničjm zas –
Gakž byla wyšla – hynau.

Přistaupj strážce, a lampy zář
Před samau wězně wstaupj twář.
Obličeg wězně – strašný zgew –
Oko spočjwá nehnuté
Gak w neskončenost napnuté, –
Po twáři slzy – pot a krew;
W ustech spj šepot – tichý zpěw.

Tu k ustům wězně ucho swé
Přiklonil strážce bázliwé;
A gak by lehký wětřjk wál,
Wězeň swau powěst šepce dál.
A strážný wzdy se njž a njž
Ku wězni klonj – bljž a bljž,
Až ucho s usty wězně spogj.
Ten šepce tjše – tjš a tjš,
Až zmlkne – gak by pewně spal.

Leč strážný nepohnutě stogj,
Po twáři se mu slzy rogj,
We srdci geho strašný žal. –
Dlauho tak stogj přimrazen,
Až sebraw sjlu kwapně wstal,
A rychlým krokem spěchá wen.
On sice – dokud geště žil –
Co slyšel, nikdy nezgewil,
Než nawzdy bledé geho ljce
Neusmály se nikdy wjce.

Za strážným opět temný stjn
Zahalil dlauhé sjně kljn;
Hlubokau nocj kapky hlas
Swým pádem opět měřil čas.

A wězeň na kamenný stůl
složený – klečj – sedj půl.
Obličeg geho – strašný zgew –
Oko spočjwá nehnuté,
Gak w neskončenost napnuté,
Po twáři slzy – pot – a krew.

A ustawičně kapky hlas
Swým pádem dále měřj čas.
A kapky – wod i wětrů zpěw
Wězňowi bljzký hlásá skon,
Genž myšlenkami omdljwá. –
Z dálky se sowa ozýwá,
A nad njm půlnoc bige zwon.

Intermezzo I

Půlnoc

(Kragina)

W rozlehlých rowinách spj bledé lůny swit,
Kolem hor temno ge, w gezeru hwězdný kmit,
Nad gezerem pahorek stogj.
Na něm se slaup, s tjm kolo zdwjhá,
Nad tjm se bjlá lebka mjhá,
Kol kola duchů daw se rogj;
Hrůzných to postaw zbor se stjhá.

Zbor duchů

„W půlnočnjch ticho ge dobách;
Swětýlka blaudj po hrobách,
A gegich modrá mrtwá zář
Swjtj w dnes pohřbeného twář,
Genž na stráži – co druzj spj –
O wlastnj křjžek opřený
Poslednj z pohřbených zde dlj.
W Zenithu stogj šedý mrak
A na něm měsjc složený
W ztrhaný mrtwý strážce zrak,
I w pootewřené huby
Přeskřjpené swjtj zuby.“

Jeden hlas

„Teď prawý čas! – připrawte stán –
Neb zjtra strašný lesů pán
Mezi nás bude uweden.“

Zbor duchů
(sundawage lebku)

„Z mrtwého krage wystup wen,
Nabudiž žiwot – přigmi hlas,
Buď mezi námi – wjteg nám.
Dlauho gsi tady bydlil sám,
Giný twé mjsto zagme zas.“

Lebka
(mezi nimi kolem se točjc)

„Gaké to audů tauženj,
Chtj opět býti gedno gen.
Gaké to strašné hemženj,
Můg nowý sen.– Můg nowý sen! –“

Geden hlas

„Připrawen gestiť geho stán.
Až zjtra půlnoc nastane,
Wichr nás opět přiwane.
Pak mu buď slawný pohřeb dán.“

Zbor duchů

„Připrawen gestiť geho stán.
Až zjtra půlnoc nastane,
Wichr nás opět přiwane.
Pak mu buď slawný pohřeb dán.“

Geden hlas

„Rozlehlým polem leť můg hlas;
Pohřeb w půlnočnj bude čas!
Co k pohřbu dá, každý mi zgew!“

Čekan s kolem

„Mrtwému rakwj budu gá.“

Žáby z bažiny

„My odbudem pohřebnj zpěw.“

Wichr po gezeru

„Pohřebnj hudbu wichr má.“

Měsjc w Zenithu

„Gá bjlý přjkrow tomu dám.“

Mlha po horách

„Gá truchloraušky obstarám.“

Noc

„Gá černá raucha doručjm.“

Hory w kolo kraginy

„Raucha i raušky degte nám.“

Padagjcj rosa

„A gá wám slzy zapůgčjm.“

Suchopar

„Pak gá rozdugi wonný dým.“

Zapadagjcj mračno

„Gá rakew deštěm pokropjm.“

Padagjcj kwět

„Gá k tomu wěnce uwigi.“

Lehké wětry

„My na rakew ge donesem.“

Swatojánské mušky

„My drobné swjce ponesem.“

Bauře z hluboka

„Gá zwonů dutý wzbudjm hlas.“

Krtek pod zemj

„Gá zatjm hrob mu wyrygi.“

Čas

„Náhrobkem gá ho přikrygi.“

Přes měsjc letjcj heyno nočnjho ptactwa

„My na pohřebnj přigdem kwas.“

Geden hlas

„Slawný mu pohřeb připrawen.
Ubledlý měsjc umjrá,
Gitřena brány otwjrá,
Giž ge den, giž ge den!“

Zbor duchů

„Giž ge den, giž ge den!“

(zmizj)

3

Nad temné hory růžný den
Wywstaw mágowý budj dol,
Nad lesy geště kol a kol –
Lehká co mlha – blaudj sen.
Modrawé páry z lesů temných
W růžowé nebe wstaupagj,
I nad gezerem barew gemných
Modré se mlhy haupagj;
A w břehu geho – w stjnu hory –
I šjrým dolem – dál a dál –
Za lesy – wšude bjlé dwory
Se skwěgj; až – co mocný král,
Ohromný gako noci stjn
W růžowý strmě nebes kljn –
Negzáz wrchů negwyššj stál.

Ledwa že wšak modré temeno hor
Brunatné slunce rudě zaswitnulo,
Tu náhle ze sna wšecko procitnulo,
A wesel plesá wešken žiwý twor.
W gezeru zeleném bjlý ge ptáků zbor,
A lehkých člůnků běh i rychlé weslowánj
Modrawé stjny wln w rudé pruhy rozhánj.
Na břehu gezera borowý šumj hág,
Z něg drozdů slawný žalm i giných ptáků zpěw
Mjsj se u hlasy dolem blaudjcjch děw;
Weškeren žiwý twor mladistwý slawj mág.
A wětru rannjho – co zpěwu – ljbé wánj
Tam w dolu zeleném roznášj bjlý kwět,
Tam řjdj nad lesy diwokých husj let,
Tam zase po horách mladistwé stromky sklánj. –
Leč wýgew gediný tu krásu gitra zkalj.
Kde w šjré gezero uzaunký ostrow sahá,
Z něgž města malého i bjlé wěže stjn
Hlubokoť stopený w zelený wody kljn,
Náramný křik a hřmot mladým se gitrem zmahá,
A walný zástup se z bran mala města walj.
Zdaleka spěchá lid – wzdy wětšj zástup ten –
Wzdy wětšj – wětšj gest – wzdy roste tento pluk;
Nesmjrné množstwj giž. – Wzdy wětšj geho hluk.
Nešťastný zločinec má býti wyweden.

Teď z mala města bran wogenský pluk wycházj,
Powolným krokem on zločince doprowázj,
Genž w středu geho gde gak gindy ozdoben.
Utichl množstwj hluk – leč znowu počne zas,
A mnohý w hluku tom wynikne silný hlas:
„To on, to on! Ty péra, kwjtj,
Klobauk, oko, genž pod njm swjtj!
Ten geho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“
Tak lidem ode wšech woláno bylo strán;
A wětšj wzdy byl hluk – zbauřených gako wod –
Čjm bljže zločince zdlauhawý wedl chod.
Kolem něg zástup gde – co nebem černý mrak,
Z něho – co blesku swit – w slunci se leskne zbraň.
Wolně gde nešťastný – upřený w zemi zrak.
Z městečka zwonku hlas. Množstwj se modlj zaň.

Na břehu gezera malý pahorek stogj,
Na něm se dlauhý kůl, na kůlu kolo zdwjhá.
Bljž strmj kolmý wrch, na wrchu wrchol dwogj,
Na wyššjm wrcholi bjlá se kaple mjhá.
U wolném průwodu ku kapli přišel zbor;
Wšickni teď ustaupj – zločinec stogj sám.
Posledněť wyweden w přjrody slawný chrám,
By geště popatřil do lůna temných hor,
Kde druhdy weselý dětinstwj tráwil wěk;
By geště gedenkrát w růžowý nebe kljn
Na horu wyweden, před bjlé kaple stjn,
Nebe i swětů wšech pánowi swůg wzdal wděk.
Umlknul wešken hluk, nehnutý stogj lid,
A srdce každého zagjmá wážný cit.
W saucitu s nešťastným w hlubokém smutku plál
Slzjcj lidu zrak obrácen w hory wýš,
Kde nynj zločinec, w přjrody patře řjš,
Před Bohem pokořen w modlitbě tiché stál.

Wyšlého slunce rudá zář
Zločince bledau barwj twář,
A slzy s oka stjrá,
Genž smutně w dálku zjrá.
Hluboko pod njm krásný dol,
Temné geg hory braubj kol,
Lesů wěnec obgjmá.
Gasné gezero dřjmá
U středu kwětaucjho dolu.
Neybljž se modro k břehu wine,
Dále zeleně zakwjtá,
Wzdy zeleněgj proswjtá
Až posléz w bledé gasno splyne.
Bjlé dwory u welkém kolu
Sem tam gezera braubj břeh.
W gezeru bjlých ptáků zbor,
A malých člůnků rychlý běh,
Až kde gezero w temno hor
W modré se dálce njžj.
Loďky i bjlé w břehu dwory –
Wěž – město – bjlých ptáků rod –
Pahorky w kolo – temné hory –
Wše stopeno we lůno wod,
Gak w zrcadle se zhljžj.
Tam w modré dálce skály lom
Kwětaucj břeh gezera tjžj,
Na skále rozlehlý ge strom –
Starý to dub – tam – onen čas,
Kde k lásce zwal hrdliččin hlas,
Nikdy se nepřibljžj. –
Negbljže pahorek se zdwjhá,
Na něm se kůl a kolo mjhá.
Po hoře – na njž stogj – hág
Mladistwý hučj – smutný stesk –
Nad šjrým dolem slunce lesk,
A rannj rosa – gitřnj mág.

To wše zločinec geště gednau zřel,
To wše, gež nynj opustiti měl,
A hluboký srdce mu žel uchwátj;
Hluboce wzdechne – slza slzu stjhá –
Geště gednau – posledně – wše probjhá,
Pak slzawý w nebe swůg zrak obrátj.
Po modrém blankytu bělawé páry hynau,
Lehaunký wětřjk s nimi hrage;
A wysoko – w daleké krage
Bjlé obláčky dálným nebem plynau,
A smutný wězeň takto mluwj k nim:
„Wy, genž dalekosáhlým během swým,
Co ramenem tagemným zemi obgjmáte,
Wy hwězdy rozplynulé, stjny modra nebe,
Wy truchlenci, genž rozsmutniwše sebe,
W tiché se slzy celj rozplýwáte,
Wás gá gsem posly wolil mezi wšemi.
Kudy plynete u dlauhém dálném běhu,
I tam, kde swého naleznete břehu,
Tam na swé pauti pozdrawugte zemi.
Ach zemi krásnau, zemi milowanau,
Kolébku mau i hrob můg, matku mau,
Wlasť gedinau i w dědictwj mi danau,
Šjrau tu zemi, zemi gedinau! –
A až běh wáš onu skálu uhljdá,
Kde w břehu gezera – tam djwku uplakanau –“
Umlkl giž, slza s slzau se střjdá.
Teď s wýše hory s wězněm kráčj pluk
Širokau stezkau w středu mlada borku,
Dolegi – dole – giž gsau na pahorku –
A znowu ztichl šjra množstwj hluk.

Přichystán giž poprawce s mečem stogj,
Gedenkrát geště wězeň zdwihl zrak,
Pohlédl wůkoljm – powzdechl – pak
Spustiw ge zas – k bljzké se smrti strogj.
Obnažil wězeň krk, obnažil ňádra bjlé,
Poklekl k zemi, kat odstaupj, strašné chwjle –
Pak blyskne meč, kat rychlý staupne krok,
W kolo tne meč, zločinci blyskne w týle,
Upadla hlawa – skok i – geště geden skok –
I tělo ostatnj ku zemi teď se sklonj.
Ach w zemi krásnau, zemi milowanau,
W kolébku swau i hrob swůg, matku swau,
W wlasť gedinau i w dědictwj mu danau,
W šjrau tu zemi, zemi gedinau,
W matku swau, w matku swau, krew syna teče po nj.

Po audu lámán aud, až celé wězně tělo
U kolo wpleteno nad kůlem w kole pnělo,
I hlawa nad kolem swůj obdržela stán;
Tak skončil žiwota dny strašný lesů pán;
Na mrtwé twáři mu poslednj dřjmá sen.
Na něg se djwagjc – po celý dlauhý den
Nesmjrné množstwj w kol mala pahorku stálo;
Teprw až k západu schýliwši slunce běh
Weselo w mrtwý zrak sťaté hlawy se smálo,
Utichl gezera šjrý – wečernj břeh.

Nad dálkau temných hor poslednj požár plál;
W hluboké ticho to měsjce wzešla zář,
Střjbřjcj hlawy té ubledlau mrtwau twář
I tichý pahorek, genž w břehu wody stál.
Města gsau wzdálená co bjlý w modru mrak,
Přes ně w krag daleký nesl se mrtwý zrak,
W krag, kde co djtě on – O krásný – krásný wěk!
Daleko zanesl wěk onen časů wztek,
Dalekoť geho sen, umrlý geho stjn,
Obraz co bjlých měst u wody stopen kljn,
Takť gako zemřelých myšlenka poslednj,
Tak gako gméno gich, pradáwných bogů hluk,
Dáwná sewernj zář, wyhaslé swětlo s nj,
Zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zwuk,
Zašlého wěku děg, umřelé hwězdy swit,
Zašlé bludice pauť, mrtwé milenky cit,
Zapomenutý hrob, wěčnosti skleslý byt
Wyhasla ohně kauř, slitého zwonu hlas,
To gestiť zemřelých krásný dětinský čas.

Ge pozdnj wečer – druhý mág –
Wečernj mág – ge lásky čas,
Hrdliččin zwe ku lásce hlas:
„Wiléme! Wiléme!! Wiléme!!!“

Intermezzo II

Stogj hory proti sobě,
Z gedné k druhé mrak přepnutý
Ge, co temný strop klenutý,
Gednu k druhé pewně wjže.
Auwalem tjm w pozdnj době
Ticho, temno gako w hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
We wzdálj se rozestupugj –
W temné dálce, něco bljže
Než hory se sestupugj,
Takže siným pod oblakem
Skály auzkau bránu twořj.
Za tau w dálce pode mrakem
Temnorudý požár hořj,
Dlauhý pruh w plamenné záři
Západnj rozwinut stranau,
Po gehožto rudé twáři
Nočnj ptactwo kola wedšj,
Jako by plamennau branau
Nynj w dálku zalétalo.
Hasnul požár – bledšj – bledšj,
Až se šjrošjré nebe
Nočnj rosau rozplakalo,
Rozesmutniwši zem i sebe.

W hlubokém auwalu kljnu,
We stowěkých dubů stjnu,
Zbor u welkém kole sedj.
Zahalenj w pláště bjlé
Gsau to druzi nočnj chwjle.
Každý před se w zemi hledj
Beze slowa, bez pohnutj,
Gakby kwapnau hrůzau gmutj
W sochy byli proměněnj.
Wečernjch co kragin pěnj.
Tichý šepot – tiché lkánj –
Nepohnutým kolem plynul,
Tichý šepot bez přestánj:
„Wůdce zhynul! – wůdce zhynul!“ –

W kotauči gak wjtr skučj,
Nepohnutým kolem zwučj:
„Wůdce zhynul! – wůdce zhynul!“ –

Gako listů šepotánj
Pode skálau při ozwěně,
Znělo kolem bez přestánj,
Gednozwučně, neproměnně:
„Wůdce zhynul! – wůdce zhynul!“ –

Zachwěly se lesy dalné,
Ozwaly se nářky walné:
„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“

4

Krásný mág uplynul, pohynul garnj kwět,
A léto wzplanulo; – pak letnj přešel čas,
Podzim i zima též – i garo wzešlo zas;
Až mnohá léta giž přenesl časů let.

Byl asi sedmý rok, poslednj w roce den;
Hluboká na něg noc. – S půlnocj nowý rok
Práwě se počjnal. W wůkolj pewný sen,
Gen bljže gezera slyšeti koně krok.
Mého to koně krok. – K městu gsem nocj gel;
A přišed k pahorku, na němž byl tichý stán
Dáwno giž obdržel přestrašný lesů pán,
Po prwé Wiléma bledau gsem lebku zřel.
Půlnočnj kraginau, kam oko gen dosáhlo,
Po dole, po horách, lesy, gezerem, polem,
Co přjkrow daleký sněhu se bělmo táhlo,
Co přjkrow rozstřený – nad lebkau i nad kolem.
W hlubokých mrákotách bledý se měsjc plaužil,
Časem zněl sowy pláč, ba wětru smutné chwěnj,
A wětrem na kole kostliwce rachocenj,
Že strach i ňadra má i mého koně aužil.
A tam, kde města stjn, w cwál poletěl gsem s koněm,
I po kostliwci gsem hned druhý den se tázal:
Starý mi hospodský ku pahorku ukázal,
A – giž gsem dřjwe psal – smutnau dal zpráwu o něm.

Pak opět žitj běh w šjrý mě wedl swět,
Mnohý mě bauřný wjr w hluboký smutek zchwátil;
Leč smutná zpráwa ta wzdy wábila mě zpět,
Až s mladým garem gsem ku pahorku se wrátil.
S západem slunce gsem tam na pahorku seděl,
Nade mnau kolo – kůl – kostliwec – lebka bledá;
Smutným gsem okem w dál kraginy garnj hleděl,
Až tam, kde po horách mlha plynula šedá.

Byl opět wečer – prwnj mág –
Wečernj mág – byl lásky čas;
Hrdliččin zwal ku lásce hlas,
Kde borowý zawáněl hág.
O lásce šeptal tichý mech,
Kwětaucj strom lhal lásky žel,
Swau lásku slawjk růži pěl,
Růžinu gewil wonný wzdech.
Gezero hladké w křowjch stinných
Zwučelo temně tagný bol,
Břeh ge obgjmal kol a kol,
Co sestru brat we hrách dětinných.
A kolem lebky pozdnj zář
Se wložila, co wěnec z růžj;
Kostliwau, bjlau barwj twář
I s pod bradu swislau gj kůžj.
Wjtr si dutau lebkau hrál,
Gak by se mrtwý z hlaubi smál.
Sem tam polétal dlauhý wlas,
Gegž bjlé lebce nechal čas,
A rosné kapky zpod se rděly
Gako by lebky zraky duté,
Wečernj krásau máge hnuté,
Se w žaluplných slzách skwěly.

Tak seděl gsem, až wzešlá lůny zář
I mau i lebky té bledšj činila twář,
A – gako přjkrowu – bělost gegj rozsáhlá
Po dole – po lesjch – po horách w dál se táhla.
Časem se z daleka žežhulčino wolánj
Ještě w dol rozléhá, časem giž sowa stůně;
Z wůkolnjch dworů znj psů wýtj i štěkánj.
W kol suchoparem ge kořenj ljbá wůně,
Pahorkem panny gsau slzičky zkwétagjcj.
Tagemné swětlo ge w gezera dálném lůně;
A mušky swjtiwé – co hwězdy létagjcj –
Kol kola blysknawé u hře si kola wedau.
Časem si některá zasedši w lebku bledau,
Wbrzku zas odletj co slza padagjcj.

I w smutném zraku mém dwě wřelé slzy stály,
Co giskry w gezeru, po mé si twáři hrály;
Neb můg též krásný wěk, dětinstwj mého wěk
Daleko odnesl diwoký času wztek.
Dalekoť geho sen, umrlý gako stjn,
Obraz co bjlých měst u wody stopen kljn,
Takť gako zemřelých myšlenka poslednj,
Tak gako gméno gich, pradáwných bogů hluk,
Dáwná sewernj zář, wyhaslé swětlo s nj,
Zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zwuk,
Zašlého wěku děg, umřelé hwězdy swit,
Zašlé bludice pauť, mrtwé milenky cit,
Zapomenutý hrob, wěčnosti skleslý byt,
Wyhasla ohně kauř, slitého zwonu hlas,
Mrtwé labutě zpěw, ztracený lidstwa rág,
To dětinský můg wěk
Nyněgšj ale čas
ginošstwj mého – ge, co tato báseň, mág.
Wečernj gako mág we lůně pustých skal;
Na twáři lehký smjch, hluboký w srdci žal.

Widjš-li pautnjka, an dlauhau lučinau
Spěchá ku cjli, než čerwánky pohynau?
Tohoto pautnjka giž zrak neuzřj twůg,
Gak zagde za onau w obzoru skalinau,
Nikdy – ach nikdy! To budaucj žiwot můg.
Kdo srdci takému utěchy gaké dá?
Bez konce láska ge! – Zklamánať láska má!

Ge pozdnj wečer – prwnj mág –
Wečernj mág – ge lásky čas;
Hrdliččin zwe ku lásce hlas:
„Hynku! Wiléme!! Jarmilo!!!“


Žádné komentáře:

Okomentovat